Pokud je vaše rodina z okolí Jičína a sportujete, tak bych si vsadil, že již od doby, co jste se naučili chodit, máte „povinnost“ startovat na třetím z nejstarších běžeckých závodů v České republice (1. Praha-Běchovice a 2. Velká Kunratická). Ani u mě to nebylo jinak. Mikulášský běh na Bradech v letošním roce oslavil již 77. výročí. Jedná se o relativně krátký závod o délce 2,8 km, ale s brutálním převýšením a doslova dech beroucí atmosférou v každém prudkém stoupání. Na atraktivitě přidá i termín, který je vždy první neděle v prosinci. Některé ročníky běžíte ve sněhu, jiné zase na blátě, v dešti nebo na suchu a sluníčku. Hoďte si kostkou, ale silniční boty si sem rozhodně neberte. Každoročně se zde střetává starší, léty protřelá generace běžců s mladou nastupující krví lačnou po vítězství. V každém případě je zajímavé sledovat tyto souboje a sám si nejsem jist, do které kategorie vlastně patřím…
Mikulášský běh měl premiéru v roce 1946 a od té doby nebyl přerušen. Je to mateřský podnik AC TJ Jičín. V minulých letech bylo v našem kraji mnoho tradičních běžeckých závodů, ale jenom „Mikulášák“ přežil nástrahy času. Historický rekord zde drží z mého pohledu nejlepší vytrvalostní běžec Jičína Lubomír Pokorný s časem 9:24 z roku 1991. Uměl 3km pod 8:00min!!! Můj osobní rekord zaběhnutý v roce 2008 má hodnotu 10:11. Tímto časem jsem dokázal premiérově zvítězit. Od té doby jsem nikdy neměl takovou formu, abych bojoval o vítězství a raději se na start ani nestavěl :-). Letos jsem však byl ready!
Na běhu s Lubou krok neudržím, ale tady to je vyrovnanější...
Vše již v brzkých ranních hodinách odstartují dětské závody nazvané „mlíčňáci“ a pro některé to jsou opravdu první krůčky jejich života. Jak již bývá zvykem, Mikulášák je větší adrenalin pro rodiče než samotné děti, ale začít se musí. Zde naše rodinné geny hájil synovec Eda, který v necelých 5 letech startoval již počtvrté. Do cíle nakonec doběhl a perník od Mikuláše byl kvalitní náplastí na slzičky v očích (dozajista štěstí). Všichni věříme, že jeho čas ještě teprve přijde…
Oranžová bunda a modrý medvěd na hlavě, to je náš Eda
Potom už následoval čas na moji přípravu. Registrace byla trochu pomalejší, ale tím, že se zde všichni známe a každý sportovec z Jičínska se chce podívat do cíle, tak pusa zavřená nezůstalaa najednou jsem na řadě. Rozklus a schovat se do tepla nedalekého domu švagrových rodičů. Převléci do závodníhoa rozseknout zásadní otázku: „Atletické tretry nebo krosové boty?“ Pak už jenom přišpendlím číslo na propocovák a běžím znovu na start. Cestou stihnu ještě tři rovinky a 2 minuty před samotným startem stojím ve startovním koridoru. Vzhledem k velkému zájmu běžců o tento závod a malé kapacitě tratě, není možný hromadný start, proto se startuje intervalově. Letos se vybíhalo po trojicích každých 30 vteřin. Moderní technika se dostala i do Prachovských skal a všichni účastníci byli vybaveni čipovým zařízením, které jsme si přikurtovali na naše boty. Stojím vedle svého švagra Hóny a ještě jednoho závodníka. Hypnotizuji startovní hodiny, které nekompromisně zkracují čas do mého startu. Nebojuješ jenom s tratí a časem, ale především sám se sebou. Díky intervalovému startu nemáš porovnání s konkurenty, takže to prostě musíš pořád rvát do plných a doufat. Mikulášský běh vnímám jako návrat ke kořenům samotné podstaty běhu. Jenom ty, les, boty s řádným vzorkem a nekonečné přemlouvání těla, ať to ještě chvíli vydrtí v tempu nad jeho možnosti.
Start v podání Rudolfa Cogana (celkově 2.místo v kategorii veteránů)
V 11:17:30 vybíháme na trať z rovinatého placu vedle penzionu Brada. Na nic nečekám a jdu na prvním flek. Po třech rovinatých krocích začíná první kopec ke křížku sv. Petra a Pavla. Cesta je poctivě rozrytá a já v průběhu začínám pochybovat o správné volbě obutí. Rozhodl jsem se pro trailovky. Moje podhrábnutí a posun těla vzad však zastavuje Hóna, který se do mě opře a vytlačí mě býčí silou na vršek kopce. Zde jeho úkol končí a hrdě odpadá. Na výhledy po Českém ráji a nedaleký Jičín však není čas a já peláším dál. Následuje první a nejvíce technický seběh. Běh na jistotu je pomalý, rychlý seběh vždy hraničí se zraněním nebo pádem. Ani jistící lana většinou nepomohou. Proto jsem rád, když tuto část mám za sebou a jsem celý. Kopec dolů střídá nejdelší rovina (která je stále lehce do kopce)směrem k vyhlídce Přivýšina a zde je potřeba opravdu běžet. Nohy jsou však nějak podezřele zatuhlé a spolupracují méně než bych chtěl. Odbočka doleva ze zpevněné cesty do hustníku a jsem mimo civilizaci. Rázem je tu další seběh mezi kameny, blátem, listím a klacky. Ostrá levotočivá zatáčka v nejnižším bodě závodu na bahně, kde se nejeden závodním vyválel, ale boty mi už naštěstí drží. Další silové stoupání na blátě a jsem u nejvzdálenějšího bodu „bezejmenného kamene“, který oběhnu o téměř 180°. Teď už není návratu a nejdelší stoupání se začíná postupně rýsovat přede mnou. Terén se postupně zvedá a končí zalomovákem mezi skálami, kde i ti nejrychlejší včetně mě chodí. Je to rychlejší a síly se mi ještě budou hodit. V samotném závěru tohoto stoupání je vždy početný zástup fanoušků, které mám osobně dost v mlze, ale ten humbuk potěší a namotivuje. Nahoře se vždy láme chleba. Vyhrát může jenom ten, kdo je schopen roztočit nohy a napálit následný seběh v nelehkém terénu mezi kameny a po úzké lesní cestě. Co si pamatuji, tak před 14 lety jsem to rozhodně rozeběhl agresivněji, ale dnes je dnes… Stále předbíhám jednoho závodníka za druhým, ale na tuto intenzitu nejsem zvyklý. Nemám ani čas se vysmrkat a létající opratě okolo mé brady jsou mojí poslední starostí. Překonám všechny nástrahy a jsem na křižovatce 250m před cílem. Nyní již není na co se šetřit, protože technickým seběhům je konec. Závěr je opět do mírného kopce. Tepy stále nepatrně lezou nahoru, laktát stříká ze všech otvorů, diváci motivují pokřiky, ale to již nevnímám. Já prostě běžím a chci ukončit toto „trápení“. Bolí mě snad úplně všechno, nemohu popadnout dech, motá se mi hlava, chci zvednout nohy výše, ale táhnu je po zemi… Najednou se tu objeví Cogy a má jasné pokyny: „Pičo ale běž, ještě 25 vteřin!!!“ Vypotácím se na cílovou rovinku a zde ještě z poslední špetky sil vezmu pár závodníků. V cíli okamžitě padám na židli a Mikuláš s přítomnými čerty mě nechávají absolutně klidným. Dostávám se do svého světa protikladů. Jsem totálně bolavý, ale šťastný. Unavený, že nemohu udělat další krok, ale zároveň i plný energie. Nic v tu chvíli nechci, ale vím, že mám všechno, co potřebuji. Jsem přehřátý, přitom okolní teplota je okolo 5°C. Z dálky slyším stále se opakující hlas Luby Pokorného:
„Tak kolik? Kolik?“
„Co kolik?“
„Jaký máš čas?“
„11.“
„Jako 11minut?“
„Ne, 10:11.“
„Tak to je slušný! To by mohlo dnes stačit na výhru…“
Koncovka závěrečného zalomováku
30vteřin za mnou startoval vítěz posledních 5 ročníků Šulda (Jan Schulhof) z Liberce, který nyní žije v Turnově. Jeho osobní rekord na této trati je z roku 2019 a má hodnotu 9:47,3. Společně jsme spolu dokázali za Beermental team vyhrát v roce 2016 Vltava run, a tak moc dobře znám jeho kvality. Očima jsem tedy hypnotizoval výběh z lesa a svoje hodinky. 30 vteřin nakonec uplynulo a Šulda nikde. Po nějakých 50 vteřinách, co jsem byl v cíli se i on vypotácel z lesa a zařadil mód koncovky. Doběhl 63 vteřin za mnou. Opouštím cílový prostor a hned se oblékám. Hóna se za chvíli ocitl také v cíli, ale daň za rychlý začátek byla pro něj velká. Doby, kdy jsme tento závod absolvovali bok po boku s rozdílem několik vteřin, jsou již pravděpodobně minulostí (uvidíme za 20 let), ale jiného parťáka na start bych nechtěl. Díky bejky za pomoc! Společně se vyklušeme a čekáme na ostatní závodníky. Popere se s tratí někdo rychleji? Necelých 45minut po tom, co jsem doběhl, začíná vyhlášení výsledků.
Mikuláš v cíli a putovní trofej pro vítěze se jmény všech šampionů
3.místo bere pardubický atlet Filip Stránský (2004). 2.místo Šulda a já opravdu připisuji svoje druhé vítězství na tomto pro mě velice srdečním závodě. Bonusem bylo i vylepšení svého maxima o 1 vteřinu. Časomíra ukázala čas 10:10. Plavecký trenér Michal Řeháček, mi řekl, že jeho osobák je 10:07, takže rozhodně nekončím a rád bych ještě v budoucnu pokořil magickou hranici 10minut. S úsměvem na tváři vyklušu domů a zde se ještě vyjedu na trenažeru. To byl zase den! Dalším plánovaným závodem bude pravděpodobně Vánoční půlmaraton 18.12. v Hradci Králové, který pořádá pro triatlety známý Jan Volár. Účast přislíbila triatlonová smetánka ze všech koutů ČR, takže se pravděpodobně i přes den slusně vygumujem, ale to máme přece rádi :-).
Comments