V letošní sezóně mám naplánované dva vrcholy. Tím hlavním bude Icon Livigno Xtreme Triathlon (6. 9. 2024). Jedná se o závod ze série Xtri World Tour na distancích dlouhého triatlonu 3,8 – 180 – 42 km. Rozdíl oproti klasice je v náročnosti (převýšení) cyklistické i běžecké části. Běh se navíc odehrává po trailových cestách. Nejde zde o překonání rychlého času, ale závodíš více sám se sebou a svými myšlenkami. To je ostatně důvod, proč celoživotně odmítám jakékoliv ultra. Závodím proto, že chci závodit. Bojovat se soupeři na trati. Posouvat svoje limity a od začátku do konce jet na 105 %. Když už něco hatím, tak to musím vyzkoušet na vlastní kůži. Ostatně budu mít více času na pochopení, proč to vlastně dělám. Dokáži po závodě na tuto otázku konečně odpovědět? Netuším…
Mám za sebou celkem 10 dlouhých, ale toto je jiný sport. Před vrcholem v záři jsem potřeboval vstoupit do neznámé řeky a nasbírat zkušenosti, které nikde nevyčteš. Hledal jsem závod cca 3 měsíce před vrcholem, v podobně náročném profilu, na stejných distancích, rozumné dojezdové vzdálenosti, atraktivním prostředí pro mě i Karču a našel jsem jasného favorita: Pirene Extreme Triathlon odehrávající se v katalánských Pyrenejích nedaleko Andory.
Ironman má konkurenci ve značce Challenge, ale pro nás závodníky se prakticky jedná o totožné závody i servis. Xtri World Tour to má stejně s Extreme Triathlon Series. Pirene spadá do série Extreme Triathlon Series, kde je například v českém prostředí známý Winterman.
Mimo fyzické přípravy, která je stěžejní, bylo potřeba zjistit nečekaně hodně nového. Pojďme postupně po jednotlivých disciplínách. Oba moje závody se odehrávají v nestandardně chladné vodě a já otužování srdečně nesnáším, takže jsem potřeboval vyřešit tento problém. Naštěstí firma Zone3 mi vytrhla trn z paty tím, že vyrábí zateplenou verzi neoprenu včetně speciálních rukavic, ponožek, čepičky. Zde velké díky Davidu Jílkovi a hlavnímu distributorovi Zone3 pro ČR Levelsport Koncept. Poslední věc do vody byla plavecká záchranná bójka. Tu mi naštěstí taky David propůjčil a v jičínském bazénu jsem opět zářil.
S časovkou na těchto závodech neuspějete, takže jsem potřeboval novou silniční raketu do kopců. S tím mi pomohl BikeStrike a od letošního jara sedlám TREK Émonda SLR 9 na elektrické Dura-Ace. Objednali jsme speciální variantu, kde je možné elegantně namontovat hrazdu a ušetřit na čelním odporu v rovinatých pasážích. Jsem pohodlný tvor, takže cíleně v dešti nejezdím, ale co když mě to chytne na kole při závodě? Musel jsem tedy doplnit svůj šatník o více zateplené oblečení, nepromokavou bundu i kalhoty. Zde mi pomohl nejvíce Karči šatník a decatlon.cz. Ještě jsem dokoupil přední světlo a cyklistiku mám teoreticky zmáknutou.
Běh nebyl zas tak náročný, ale i zde jsem zaznamenal pár novinek. Do své běžecké vesty sehnat dobře padnoucí camelbag a naučit se běhat s hůlkami. Běžeckých bot mám doma od Mizuno dostatek, takže bylo z čeho vybírat. I tak si jich na závod beru více a definitivně se rozhodnu až na místě. Sporty vyřešeny a nyní strava.
Závod rozhodně nebude tak intenzivní, jak jsem normálně zvyklý, ale bude hóóóódně dlouhý. Kdo to užere, vyhraje! Po konzultaci s lokální výživovou specialistkou ze sportovního prostředí Vendulou Navrátilovou jsem si udělal jasný itinerář. Ve vodě jenom pár loků z jezera na zahnání žíži. V cyklistice musím položit základ pro svůj žaludek, ale i úspěch v celém závodě. Tady se bude opravdu hodně žrát. Dle stanoveného harmonogramu budu střídat zapečené tortilly se šunkou, sýrem (eidam 30%) a BBC omáčkou s lahodnými přesnídávkami. Zapíjet to budu ionťákem bohatým na cukry a pokud bude nejhůře sáhnu po pivu. Na běhu už jenom hromada gelů a případně energetických tyčinek. Ionťák, voda, cola a pivo. Pro jistotu v kapsičce platíčko ibalginů a hromada rezervního jídla, kdyby mi žaludek vzdoroval. Hlavním výživovým partnerem mi je již dlouhodobě Inkospor, a ani letos nic neměním.
U těchto závodů je nezbytný support. O Karče nebylo pochyb, ale potřeboval jsem ještě jednoho blázna, který se mnou bude schopen absolvovat minimálně polovinu běhu a dělat mi šerpu. Nakonec se na nahozenou udičku chytil Jirka Kesl a Majda Fialková. Díky přátelé!
Posledním bodem na seznamu byly informace a zkušenosti s extrémními závody. Bavil jsem se s Danielem Galandrem o specificích tohoto závodu, loni zde byl celkově 3., takže má co předat. Dostal jsem opravdu cenné rady a tipy z řad oblečení, cyklo vybavení, supportu, logistiky celé akce a výživy. Nespecifické rady mi poskytl i Ruda Cogan, Tri Zorro, Dan Polman, Ondřej Skrbek, Petr Faltýnek, Jakub Kolomičenko, atd.
Tréninkový plán jsem směle svěřil do rukou Zbyška Zemana. Pár individuálních (pocitových) úprav proběhlo, ale za ty roky se již známe a neměl jsem obavy. V tréninku jsem upozadil rychlost a více se věnoval obecné vytrvalosti. Což je vlastně důvod, proč hodně závodníků utíká od krátkých tratí, které při tréninku i závodě kurevsky bolí. Jak už bývá zvykem, tak to nešlo úplně podle plánu, a ani já jsem se nevyhnul zdravotním omezením pohybového aparátu nebo nemocem. V závěru přípravy jsem však byl zdráv a do závodu jdu bez jakýchkoliv omezení. 14 dní před Pirene Extreme Triathlon jsem si střihnul domácí bezhákový triatlon v Poděbradech. Umístění nebylo slavné (Čelda to ohodnotil slovy: „Dostal jsi pěkně na prdel!“), ale výkon jsem podal kvalitní a závod splnil očekávání.
Dořešil letenky (fly4sport.cz), ubytování (booking.com), auto (rentalcars.com), pojištění (Kooperativa) a 5x prostudoval manuál pro závodníky (4x v angličtině a 1x raději ve španělštině). Karča v mezidobí hledá atraktivní místa pro aklimatizační turistiku před závodem.
Neděle 26. 5. (6 dní do závodu). Bezbudíkově se vyspím, dobalím vše potřebné a na hodinku si před obědem skočím do bazénu. Okolo oběda nasedáme do auta a jedeme do Prahy na letiště. Z Vídně to bylo sice levnější, ale jak říká můj kamarád Michal Navrátil: „Nejsme zvířata.“ Večer před odletem zjišťuji, že jsme bez šance se vejít do jednoho společného zavazadla a narychlo otravuji Oťase z Fly4sport, který ještě vše zařizuje a já nemusím doma nechat platíčko Braníčků v plechu. Na letišti je vše v pohodě a dokonce dostaneme místa u exitů, takže si sedíme jako páni. Po 2 hodinkách letu jsme v Barceloně. Počkáme na kufry, kolo a jdeme vyzvednout auto. Naši káru raději plně pojišťuji, protože Karča plánuje při závodě závodit s časem. Popojedeme necelou půl hodinu od letiště a na 1 noc se ubytujeme. Krásně stihneme začátek našeho tažení za zlatou medailí z MS v ledním hokeji Česko x Švýcarsko. Potom už spát.
Pondělí (5 dní do závodu) ráno nás budí zvuk projíždějících aut na nedaleké dálnici, ale i tak jsem spal jako dudek. Posnídáme v hotelu a znovu naplníme auto vším vercajkem. Popojedeme 30 minut do městečka Monistrol de Montserrat. Zde bude start naší dnešní aklimatizační túry. Cílem je významné poutní místo Katalánska, benediktinský klášter Montserrat. K němu jsme se po 1,5 hodině nepřetržitého stoupání opravdu dostali, ale díky lanovce, vlaku, zubatce i možnosti dojet sem autem je zde dost natřískáno a pokračujeme ještě dál do kopců, kde je liduprázdno. Po zdolání tisíce schodů objevujeme skrytou vyhlídku Mirador de Sant Jaume a odsud pokračujeme na nejvyšší brdek v okolí Miranda de Santa Magdalena. To už máme v nohách 3 hodiny chůze a 1 100 výškových metrů. Otočka a podobnou cestou zpět dolů. Po 4,5 hodinách jsme zpět u auta. Skáčeme dovnitř, zapínáme klimošku (počasí zatím přeje) a další 2,5 hodiny jedeme blíže startu sobotního závodu. Nějakých 20 km dokonce kopírujeme trať cyklistiky závodu a já bedlivě pozoruji. Nakonec zakotvíme v malém městečku Sort. V apartmánu se konečně řádně ubytujeme, já složím kolo, Karča navaří, večer poslechneme online briefing a jdeme spát.
Úterý (4 dny do závodu) začíná slibně lívanci od Karči. Dopoledne jedu otestovat stav kola po cestě a naštěstí je vše plně funkční. Zdolám jeden pas a po návratu zařadím ještě krátký přechod na běh. Odpoledne plánuji plavbu v nedalekém bazénu, ale zjišťuji, že je vše zavřené. Samozřejmě mám náhradní plán a využiji řeku, která mi poskytuje ideální protiproud a závodní podmínky. Navlékám se do plné palby od Zone3 – neoprenové trencle, ponožky, rukavice, čepice a neopren. Voda je opravdu ledová, ale jsem překvapen, že mimo obličeje, který prvních 5 min vzdoruje, je mi teplotně komfortně. Potom už jenom večeře a jde se zase spát. Karča dnes vyrazila na výlet sama a pohybovala se ve výšce nad 2 300 m.n.m. Pro mě důležitá informace, že sníh zde stále je, ale nesmeky potřebovat nebudu. Počasí zatím přeje a je po španělsku teplíčko.
Středu (3 dny do závodu) zahajujeme vydatnou snídaní. V tréninku již pozvolna polevuji, ale pohyb je potřeba. Společně s Karčou razíme do národního parku Aigüestortes k ledovcovému jezeru Estany de Sant Maurici. Parkujeme zhruba 4 km pod jezerem na oficiálním bezplatném parkovišti. Potom po vlastních. Cesta je příjemně upravená a značená. Cestou prakticky nikoho nepotkáme, ale u jezera je frmol, takže se zde moc dlouho nezdržujeme. Najdeme si opuštěné místo a pokocháme se výhledy na okolní ještě z části zasněžené hory. Stejnou cestou zpět. Odpoledne ještě lehce vytočím nožky na kole a dám poslední intenzivnější přechod na cca 4 km. Večer připravuji logistiku pro support.
Čtvrtek (2 dny do závodu) je opět stěhovací den. Dnes již konečně do oficiálního hotelu od organizátora. Zde je start i T1. Cestou ještě stihneme v potravinách nakrást krabice do auta. Budu v nich mít rozdělené oblečení i jídlo pro lepší orientaci při závodě. Cestou ve městě Tremp nechám doladit kolo u profíků a doplnit mléko do plášťů. Nechci nic podcenit. V mezidobí si společně s Karčou projedeme autem první 2 kopce závodu. Probereme taktiku zastavování a předávek potřebného materiálu nebo jídla. Potom už jenom ubytovat. Z balkónu koukám na celou plaveckou trať v jezeře a začínám si uvědomovat blížící se tíhu závodu. Odpoledne na hotel dorazí i můj zbývající support team Jiřík Kesl a jeho Majda. Společně si zaplaveme v 25m venkovním bazénu, který je součástí hotelu a večer skočíme na společnou večeři. Padne poslední předzávodní pivko a končím s masem.
Pátek (1 den do závodu) zahajuji oficiálním společným plaveckým tréninkem v jezeře. Spíše než o trénink mi jde o zjištění reálné teploty vody a potřebného dovybavení, ve kterém zítra poplavu. Teplota je někde mezi 14-16°C což není tak hrozné a zateplený neopren je opravdu příjemný i pro nás střízlíky. Ve vodě ještě pošteluji délku provázku k povinné bójce a mám o všem jasno. Zítra pojedu bez rukavic, ale ponožky si nechám. Poplavu trochu pomaleji, ale závod bude dlouhý a tepelný komfort bude k nezaplacení. Snídaně, dovyčištění kola a následné rozjetí po prvních 16 km tratě, kde není povolený support. Karča nelení a bohužel sama vyráží na další sólo výlet do nedaleké soutěsky Montrebei. Odpoledne registrace s kontrolou povinného vybavení na běh včetně mého support teamu, společná fotka a už není cesty zpět. Navečer ještě zasedneme všichni ke kulatému stolu a poladíme poslední detaily. Potom večeře, která napočtvrté klapne. Nevím, proč všechny restaurace otvírají až od 20:00. Vše nachystat na ráno, sbalit a pomodlit. Okolo 22:00 zalehám a snad se trochu vyspím.
Pokračování v příštím článku…
Comments