Tu noc měl Rumcajs nepokojné spaní. Mlel sebou na posteli jako kapr v rákosí. Zvedala se v něm loupežnická ostražitost, ale sám zatím nevěděl proč? Najednou to tam v jeskyni a tmě zaševelilo: „Pi pi píííí pi!“
„Manko, to ty?“ povídá Rumcajs, posadil se starostlivě na posteli, křísl nehtem o nehet a zapálil louč. Kdepak Manka, to byla místní řáholecká sojka.
„Rumcajsi, vstávej! Dnes je loupežnický sraz.“
„A safra já na to úplně zapomněl. Manko, vstáváme.“
Začalo balení a ráno ještě za rosy, když osedlali jelena Šestatřicateráka, upalovali společně do nedalekého Pruska. Na cestě se zbytečně nezdržovali, protože obloha byla plná deštivých mraků a sluníčka by se jeden nedohledal. Les vystřídaly louky, louky se změnily v písečné cesty a cesty se klikatily v polích. Tu se zjevilo obrovské jezero Olbersdorfer See.
„A jsme tady,“ povídá Rumcajs Mance.
Jelena Šestatřicateráka rovnou vypustili do ohrady a šli zjistit, co bude dál…
Okolo ohně seděla loupežnická smetánka z krajů blízkých i dalekých. Bandita Ruzafa ze španělského království. Zlotřilec Sloth Nielsen ze Skandinávie. Až z Pacifiku přicestoval nezbeda Osborne. Neřád flanderského hrabství Carabin. Nejpočetnější zastoupení měli světem proslulí korzáři z Bretaně Serrieres, Forissier a Chané.
Najednou, jako když bičem mrskne, se všichni zvedli od ohně a šli k břehu jezera.
„Propánajána,“ špitla Manka a vystrašeně se dívala na Rumcajse. „Ono se snad bude závodit?“
„Když závodit, tak závodit. Počkej tady na mě, já jsem za chvíli zpátky.“
Odložil pistoli a než stihl sundat i svoje poctivý český boty, zazněl výstřel z děla, který zatřásl zemí tak, že žaludy z dubů padaly.
„Hromů hrom,“ vykřikl Rumcajs. „Já se neudržím, já do toho rovnou po hlavě skočím!“ A jak řekl, tak udělal.
Tlupa loupežníků plavala s hlavama nad vodou za sumcem Holdegronem, který je vedl jezerním světem. Rumcajs nebyl vodník, ale loupežník. S vodou se nikdy nekamarádil, a tak nebylo divu, že neudržel silné korzáry z Francie nebo italského kmotra Bonacina. Na vše dohlížel i místní vodník Unterwassermann, který již další dušičky nepotřeboval a z nedaleké vrby s dýmkou v ruce napjatě sledoval dění.
„Vždyť já jsem úplně mokrej,“ povídá Rumcajs, když opustil jezero. Rychle vyždímal oblečení a již si to metelil k ohradě s jelenem Šestatřicaterákem. Bleskově na něj naskočil a s pokřikem HIJÉÉÉ vyrazil za loupežníky před sebou.
Rumcajs už nějakou tu válku zažil, a tak věděl, že rovinatý úvod musí jet s ostatními loupežníky a pošetřit síly. To se mu nakonec i podařilo. Na začátku stoupání se k němu však připojil španělský bandita Ruzafa a začal přikládat pod kotlem.
„Vamos, rapido, vamos!“ halekal Ruzafa a očesával jednoho lupiče za druhým.
Rumcajs měl však pod kloboukem a chytře se schovával za jeho zády. Na začátku nejdelšího kameny posetého stoupání na kopec Hvozd již bylo i Rumcajsovi ouvej.
„No tak ale jedééééém, pobídni řádně Šestatřicateráka!“ ozvalo se ze smrkového stínu. Rumcajs zaostřil a spatřil kováře Navrátila s jeho ženou a psí smečkou. S kovářem toho již něco zažil a byl rád, že ho tu vidí. Pod vousy se zasmál a začal hned s větší vervou ukrajovat vzdálenost na vrchol.
„Wasser oder Iont?“ volal hostinský nahoře na Hvozdu. Rumcajs nerozuměl, ale vřele vzal jeden džbán a dosytosti se napil. Voda z místního potoka byla příjemně osvěžující. Co nevypil, to na sebe vylil, protože byl od hlavy k patě od bláta.
Ve sjezdu držel Šestatřicateráka zkrátka. Pršelo a cesty byly kluzné, nechtěl riskovat jelenovo poranění. Španělský bandita se toho se svým býkem nebál a zmizel v kapradí. Pod kopcem jej však Rumcajs opět dostihl. Rychlost se nevyplatila, protože býk si prorazil kopyto.
„Hej Prušáku!“ povídá Rumcajs jedinému loupežníkovi, který s ním zůstal. „Pomůžeme si a dojedeme spolu“.
„Ich verstem nicht, aber ja,“ odpověděl pruský hrdlořez Anderson.
„Himlhergot, to je zase společnost,“ posteskl si Rumcajs, ale od té doby až do příjezdu k jezeru Olbersdorfer See, jeli opravdu spolu.
V Mance to tisklo duši na semínka, když byl Rumcajs na jelenovi. Znala ho již nějaký ten pátek a věděla, že s jelenem ani mokrem se moc nebratříčkuje. O to větší kámen jí ze srdce spadl, když uviděla Rumcajse, jak na Šestatřicateráku přeskakuje vodní příkop, vozovou hradbu a zdolává poslední visutý most.
„Rumcajsi tady jsem!“ volala Manka a do toho z plných sil mávala rukama. Rumcajs si jí hned všiml a rychlostí blesku k ní doletěl.
„Manko, kde mám boty?“
Manka je hned vyndala zpod své zástěry. „Nechala jsem si je raději u sebe v teple. Pevné boty tady člověk nenajde ani za pět krejcar,“ povídá Rumcajsovi a vřele jej pohladí po tváři. Rumcajs do nich skočil, a jakožto švec původním povoláním uznale zanotoval. „Hmmm dobrý. A co teď?“
„Musíš ještě dvakrát oběhnout les s nebezpečnou bažinou a močály uprostřed.“
Když Rumcajs vybíhal na první kopec, ještě zavolal na Prusa: „Les je na levé straně, běžíš do města.“ Poté se již Rumcajs ztratil v mlze. Uprostřed hlubokého a temného lesa na loupežníky čekala nevlídná bažina. I zvířata se do této nevlídné končiny bála vkročit.Při prvním průběhu byl Rumcajs ostražitý, ale když zde probíhal podruhé, vše bylo jinak. Sedmimílovým krokem se pokusil přeskočit bažinu, ale levá noha mu uvízla v bažině.
„Hromdudy, kde mám botu?“
Chvíli se snažil botu najít, ale sluníčko začalo zapadat za hory a v noci zde nikdo nechce zůstat sám. Rumcajs klopýtal o kořeny, kameny jako by se mu samy hrnuly do cesty. Noha obutá jenom do fusekle už neměla tu vážnost, ani ten kámen k ní neměl úctu. Pajdal a pajdal dál po rozblácených cestách.
Rázem vybíhá z temného lesa plného stínů a rychle to metelí k ohni. Zde již někteří loupežníci osychají a popíjí s úsměvem na tváři pšeničný mok.
„Tradadáda, dadadáda dyjadá da trádadá,“ zpívá si Rumcajs pod vousy, když je již jen pár kroků od teplého a bezpečného ohně. Je vřele přivítán všemi těmi uličníky, ale především i Mankou. „To zas bylo Rumcajsi. Kde máš botu?“
„Botu si ušiju až budeme doma, hlavně že mám tebe Manko,“ dali si sladkou pusu a společně se vrátili zpět do milovaného Řáholce u Jičína.
Jakožto správný loupežník jsem ukradl postavy Václavu Čtvrtkovi a zasadil je do mého sobotního závodu na Xterra Germany v Zittau. Snažil jsem se i co nejvěrohodněji napodobit (okopírovat) jeho styl, ale jsem Souky.
Pro ty, kteří si na pohádky nepotrpí, sepíši super stručný popis závodu. Xterra Germany patří do velké evropské trojky společně s Francií a Prachaticemi. To jsou prostě závody, které chcete zažít a já zde ještě nikdy nezávodil. Proto Žitava! Jo a od baráku to mám 65minut jízdy autem, takže rozhodně nejbližší světový pohár. Předpověď bohužel po týdnu panujících veder nebyla nic moc a hlásili prakticky celodenní déšť. Na startu se nás v ELITE kategorii sešlo 35.
Plavání standardní v popředí 2. skupiny. Vodu opouštím na 9. - 13.místě. Na kole jsem se KONEČNĚ cítil výborně. Bylo potřeba přežít úvodní tlak, kde se opravdu jely bomby, ale byl jsem ve skupině a na této trati to byla velká výhoda. Prakticky celý závod jsem absolvoval s Němcem Scottem Andersonem a držel svoji pozici po plavání. Na běh vybíhám jako 12. závodník. Opakuji nadstandardní výkon i v této disciplíně a postupně se posouvám startovním polem dopředu. Bohužel na začátku druhého okruhu jsem se zdržel ztrátou boty v bažině. Když jsem ji po 30vteřinách nemohl najít, tak jsem se prostě sbalil a pokračoval dál v závodě. Bylo by zajímavé sledovat můj běžecký čas bez této komplikace… Nakonec to konečně klaplo na TOP10 a dobíhám na 9.místě. Oproti Prachaticím potřebný posun cyklistické výkonnosti a jsem se závodem po zásluze spokojen.
Děkuji za podporu, organizaci závodu, support Karče, rodině Navrátilů za nečekanou návštěvu a pokud dám nohu do kupy, tak se uvidíme v sobotu na Pilmanovi!
Comentários